Ending

Z noční oblohy se snášely milióny sněhových vloček a neslyšně padaly na zem. Obloha nade mnou byla stále temnější a temnější. Myšlenky v mé hlavě poletovaly jako unášené tornádem. Snad díky tomu jsem nevnímal dlouhou cestu ani teplotu hluboko pod bodem mrazu. Ulice byly prázdnější než kdy před tím a jedinou stopou po lidské existenci byly otisky mých bot v čerstvě napadaném sněhu. Konečně jsem se zastavil u dveří jednoho z částečně rozbořených domů na okraji města. Zapálil jsem si cigaretu a prohlížel jsem zdi, jako bych v nich hledal odpovědi. Odpovědi na desítky, možná i stovky otázek které mne celou tu dobu provázely. Po několika málo minutách, které se zdály být věčností, jsem cigaretu odhodil do tmy za sebou a vešel rozpadlými dveřmi dovnitř. Dýchl na mne chlad a ve vzduchu bylo cítit nepříjemné vlhko. Bez rozmýšlení jsem vystoupal po schodech a instinktivně zamířil do největší místnosti. Dveře již dávno nebyly na svém místě. Překročil jsem prázdnou láhev od vína, ležící přesně v místě, kam tehdy dopadla. I rudý flek na koberci nedaleko sedačky tady byl stále. Dům se, až na tu vlhkost, nezměnil. V bývalém obývacím pokoji stál gauč, malý stolek, skříň a několik poliček, úplně stejně, jako když jsem dům před šesti lety opouštěl. Došel jsem k jednomu z velkých oken a podíval se ven. Stále stejný pohled na protější dům. Sedl jsem si na zem pod okno a opřel se zády o zeď. Ticho bylo zničující. Slyšel jsem snad i tlukot vlastního srdce. Žádné zvuky z ulice, žádní hluční sousedé. Z kapsy kabátu jsem vytáhl starou pomačkanou fotografii. Prohlížel jsem si dva usmívající se chlapce. „Jako bratři.“ zašeptal jsem do ticha. Vzpomněl jsem si, jak se posmíval, že jsem menší. Byl jsem vždycky ten menší. Někde hluboko uvnitř jsem se nad touhle vzpomínkou pousmál. Byli jsme si tak neuvěřitelně podobní. Podoba. Věc, kvůli které zemřel. Já ho zabil. Po tváři mi stekla první slza. Setřel jsem jí hřbetem ruky a schoval jsem fotografii zpět do kapsy. Vytáhl jsem další cigaretu. Zapalovač cvakl. Můj pohled se na několik vteřin zastavil na gauči. Představoval jsem si ho, jak tam sedí. Stejně jako každý jiný večer se svým laptopem na klíně a pracuje. V hlavě se mi opět sbíhaly obrázky. Toho rána jsem dostal výhružný dopis. Vzhledem k mému povolání jsem nijak nedbal možného ohrožení. Jako detektiv si člověk musí na některé věci tak nějak zvyknout. Večer jsem se vracel domů o něco později. Jako každý jiný večer, seděl na pohovce s laptopem. Sedl jsem si vedle něho a položil mu hlavu na rameno. Nějakou dobu jsme takhle seděli a řešili kam se to vydáme na povánoční dovolenou. Pak to přišlo. Skrz okno vletěla do místnosti kulka. Moje kulka. Cíl si však našla v jeho srdci. Ten den se někdo rozhodl mě zabít, a ačkoli se mu to fakticky nepodařilo, můj život se v tu chvíli zastavil. Odhodil jsem nedopalek někam před sebe. Zabil jsem ho. Ani fakt, že jeho vraha jsem sám nechal zavřít jen pár hodin na to, mi nijak nepomohl. Vybavil jsem si den, kdy jsme se poznali a pak ty stovky dalších strávených s ním. Z očí mi opět začaly stékat slzy. Hlaveň služební zbraně lehce zastudila na spánku. „Odpusť mi to…" Zhluboka jsem se nadechl. „Miluju tě.."

______________________________________________________________

Obrázek jsem sprostě ukradla a jeho originál naleznete zde: https://i0.wp.com/www.oxford-chiltern-bus-page.co.uk/upload%20240207/OxfordInOldPicturePostcardsDFEdwardsEuropeanLibrary.jpg