Rawen's eye

 
Byl to onen týden, kdy mě doma přepadala beznaděj a touha po útěku. Ten týden, kdy moje srdce žhnulo plamenem nenávisti, a rodina mě doháněla k šílenství. Tehdy se v mé hlavě začal rodit nápad. Velkolepý, skvělý a dokonalý nápad, který odstartoval šílenou hru spletenou z nitek přetvářky a lží.
 
 
 
 
 

Neděle 1O.11. 2013 

 

Motor příjemně burácel a hnal mé staré Volvo směr Turnov. Mrkl jsem na hodinky. Času jsem měl dost, ale proč se trochu neproletět. Opověď přišla záhy. Značka hlásila omezenou rychlost na 80km/h. Jak já miluju práce na silnici. Cesta ubíhala sice pomalu, ale zato velice klidně. Možná až moc klidně. Jeden by neřekl, že jsem papíry dostal teprve ve čtvrtek. Z rádia se ozval hlas moderátorky: „Dobrý podvečer,…“. Přeladil jsem na rádio beat. Žádné moderátorky, žádný popík. Iron maiden. Aspoň něco. To už mě vítala bílá cedule s nápisem Turnov. Vítej doma. Ušklíbl jsem se. Chvilku mi trvalo, než jsem se vymotal z centra a pak už stačilo jen vhodně zaparkovat. Vhodně znamená pokud možno přímo před vchodem. Zámky cvakly. Za pár vteřin už jsem stál u domovních dveří a mačkal zvonek. Za pár vteřin vyšel z domu postarší zavalitý muž a s širokým usměvem. „Tak vás tady vítám. Vypadáte poněkud jinak, málem sem vás nepoznal.“ Uvítal mě nadšeně. „Dobrý večer. To víte, změna je život.“ Potřásl jsem si s ním rukou. „Tak to nebudeme napínat, tady máte klíče. Nájem máte zaplacený do poloviny ledna.“ „Děkuji. Ještě se zeptám, funguje výtah?“ Domovník se poškrábal na holém temeni. „Máte štěstí dnes ještě ano, ale od pondělka tady budou opraváři, prej s tim neni něco v pořádku.“ Konečně jsem se usmál i já. „Jo to mám kliku. Ještě jednou moc děkuju.“ Muž jen mávl rukou a se stejným úsměvem s jakým přišel, zase zmizel. Byl dokonce tak hodný, že mi nechal otevřené dveře. Popadl jsem tu spoustu zavazadel a dotáhl je k výtahu. Chvilku jsem se bál, že mě to se všema těmá krámama neodveze. Nesnášim výtahy. Zmáčkl jsem pětku a plechová bedna se poslušně rozjela vzhůru. Za minutu jsem už odemykal vchodové dveře a soukal do mého nového domova. Byt byl kompletně zařízený. Stačilo mi rozložit gauč a měl jsem i kde spát. Tedy jen proto, že jsem byl líný chodit do ložnice. A tak se můj sen stal skutečností. Vytáhl jsem svůj starý černý sonny ericsson a mrkl na čas. Půl sedmé. Nádhera. Za pár minut jsem se ve své oblíbené mikině Amon Amarth, černých kapsáčích, s palestinou kolem krku a kapucí na hlavě obouval do rozpadlých černých tenisek. Ještě sluchátka do uší a v zrcadle ZKONTROLOVAT čočky. Vše v nejlepším pořádku. Hurá do hospody.

 

 Zrovna jsem si objednal druhé pivo, když se k vedlejšímu stolu přivalila čtveřice chlapců. Byli docela hluční a od pohledu špéráci. Chvíli jen tak klábosili, o ženských, o škole a práci. Jsou pořád stejný. Ušklíbl jsem se. V tom jsem zachytil pohled jednoho z nich. Středně vysoký blonďák po mě chvilku pokukoval a pak se konečně odhodlal a vstal. „Chlape, prosimtě neměl bys cigáro?“ Jen jsem kývl hlavou a šoupl krabičku máček jeho směrem. „Díky moc.“ Hlesl a sedl si zpět na své MÍSTO. Chlapec naproti němu taky koukl mým směrem. „Ty ho znáš?“ Blonďák jen zavrtěl hlavou. Zbytek to přešel bez povšimnutí. Jak jinak. Dopil jsem pivo, nechal na stole ležet peníze a vyrazil ven. Pár metrů od dveří hospody jsem se zastavil a opřel se zády o zeď. Vyndal jsem z kapsy a mobil a mrkl na facebook. Nic novýho. Nuda. Zalovil jsem pro změnu v jiné kapse a vytáhl plastikový pytlík se zeleným obsahem. Za minutku byl ten zelený obsah obklopený papírkem a společně vytvářeli vizi dokonalého večera. Achjo. Osobáčků mi bylo vždycky líto. Jsou takový, no prostě osobní. K filtru zbývalo pár milimetrů a dveře hospody se otevřely. Ven se vyvalil opět ten blonďák. Zhluboka dýchal a vypadal bledě. Stále jsem byl opřený o zeď a koutkem oka ho sledoval. Chvilku přešlapoval na místě a pak se otočil a promluvil na mě. „Neměl bys jedničku?“ Kývl jsem. „Měl.“ Přišel blíž. „Ukaž.“ Vzal si ode mě jiný pytlíček. Pečlivě si ho prohlídl ve světle mobilu. Pak ho opatrně otevřel a přivoněl. „Za kolik.“ Pár vteřin jsem hrál přemýšlení. „Sto pade.“ Řekl jsem stroze. Chlapec se zamyslel a sáhl do kapsy. „Beru.“ Pak se ale odmlčel. „Ale jen za předpokladu, že si dáš s náma.“ Přiopile se usmíval. Mě jako by na zlomek sekundy ztuhla krev v žilách. Tohle by mohlo všechno zkazit. „No tak, nenech se přemlouvat. A chlapa jako seš ty, dvě brka nesundaj.“ Nezbývalo než na to kývnout. Konec konců. Tohle je moje hra. „Domluveno.“ Brko bylo pryč a čtveřice špéráků byla takříkajíc slušně. „Dík za pozvání.“ Kývl jsem na pozdrav a vypadl, dokud byl ještě čas. Já na rozdíl od nich umím zhulenost jen hrát. A to docela přesvědčivě. Vydal jsem se rychlým krokem domu. Za pár minut už jsem stál před dveřmi výtahu a civěl na velký nápis: MIMO PROVOZ. "Už?" Řekl jsems píše sám pro sebe a chvilku zvažoval, jestli je to dobře nebo špatně. Pak jsem tu úvahu odložil na neurčito a rozeběhl se do toho prokletého pátého patra.

 

Pondělí 11.11.2013

 

Ráno bylo jako vždycky nudné. A to i přes to že jsem vstal v půl jedné. Dal jsem si sprchu a udělal si snídani. Pizza-go-home a dvě pivka. Zpočatku to vypadalo na vcelku vydařený den. O hodinu později jsem stál před zrcadlem v koupelně s žehličkou na vlasy. Za chvilku byly vlasy přesně takové, jaké jsem je potřeboval. Tvrdé, suché, zničené a především rovné.  Zelený pruh podél hlavy, částečně kryjící zářivě modré oči, komicky odrážel světlo zářivky.Úšklebek do zrcadla. Mikina metallica, křivák a tenisky.  Tak a hurá nakoupit. 

 

 

         Venku se stmívalo a já konečně vypnul PlayStation a vydal se do kuchyně. Jenže v ledničce nebylo nic. Možná proto, že můj poslední nákup skončil u kartonu malborek a basy svijan. Nebylo tedy jiné cesty než ZNOVU vyrazit do města. A nebyl bych to já, kdybych se cestou domu nestavil na pozorování. Jak jinak než u Jindřicha. Vešel jsem do hospody stejně jako v neděli, ale namísto ticha, klidu a mého oblíbeného rohového stolu na mě čekala ona čtveřice. Vlastně trojice. Věci se sice daly do pohybu, avšak trošku jinak, než jsem plánoval. Chlapci seděli u stolu a vesele na mě mávali. „To je konec.“ Procedil jsem mezi zuby a posadil se vedle jednoho z nich. „Kde máte toho malýho?“ Prohodil jsem do éteru a mávnul na vrchního. Hnědovlasý vousáč sedící vedle mě něco zahuhlal do půllitru. „Jo sorry. Je na intru, dělá návrhy bo co.“ Na to konto se strhla divoká umělecká konverzace. Tak jsem jen klidně seděl, pil svijany a kouřil jedno cigárko za druhým. Bylo skoro osm, když se konverzace obrátila zpět ke mně. „Jak ti vlastně řikaj?.“ Blonďák mě přes stůl dloubl prstem do ramene. „Rawen.“ Odpověděl jsem stroze. Pak se mi chlapci postupně představili. Ten vousáč vedle mě se jmenuje Viktor, ten druhej hnědovlasej je Petr, větší blonďák je Honza a ten malej, co tady neni, je Jirka. Ale to já už pár let věděl. Pak se mě ještě všelijak vyptávali. Kde bydlím. Kam chodim do školy, do práce, proč mě neznaj, odkud sem. Jak otravné. Mé jediné štěstí bylo, že jsem byl připravený na všechno. Teda, téměř na všechno. Asi za hodinu se kluci začali sbírat k odchodu. „Dáme ještě brko?“ Petr se otočil ke zbytku, na tváři široký úsměv. „Hej. Zvu vás. Za včerejšek.“ Řekl jsem a vytáhl jedno už ubalený z krabičky. Špéráci kývli. Jak jednoduchý je udělat těmhle lidem radost. Nakonec to s nima nebyl tak zabitej čas a nepřipadal jsem si ani tak divně jako prvně. 

 

 

             Probrala mě Twilight of the thunder god. „Ano zlato? Promiň, zavolala bych ti zpátky, ale naši nejsou doma.“ „V pohodě. Hele myslíš, že bys pro mě mohla něco udělat?“ „Povídej, přeháněj.“ Sedla jsem si zpět k notebooku. „Potřebuju najít info o klukovi co si říká Rawen. Dvojté v. Je mu plus minus jako mě, bydlí krátce v Turnově, prodává trávu a je z Prahy.“ Viktorův hlas zněl dost nejistě a tak nějak upjatě. „Mrknu se. Kdy to potřebuješ?“ Napsala jsem si poznámky na papír vedle notebooku. „Nespěchá to.“ „Aha, a víš aspoň, jak vypadá? Já jen že tohle sedí tak na třetinu západního světa.“ „Jasný. Asi metr sedmdesát, černý vlasy, nějak zeleně podbarvený, poslouchá metal.“ „Fajn. Uvidim co pro tebe můžu udělat. Jak ses vůbec měl?“ „Nic moc, nuda. Sem furt na intru. Akorát dnes sme šli na jedno a potkali sme toho týpka.“ „Aha. No dobrý, mrknu se ti po tom a půjdu spát. Sem orvaná jak švestka.“ „Tak dobře. Dobrou noc. Miluju tě.“ „Já tebe taky. Dobrou.“ /O 2O minut později/ SMS příjemce: Vik zpráva:https://www.facebook.com/ra3wen Musí to bejt on. PS: má černý volvo MT.

 

  Takhle to šlo plus mínus každý den. Zašli jsme do hospody, pak na brko. Pak jsem se zdekoval domu a do noci jsem hrál na playstationu. Začínal jsem si s nima docela rozumět, což mě popravdě poněkud znepokojovalo. Přes den jsem občas zajel do Prahy, navštívit staré známé a nakoupit. Zásoby poněkud docházely. Pak přišel víkend a špéráci odjeli domu. Ten víkend jsem kompletně prospal. Padla na mě nějaká chřipajzna a stejně jsem neměl nic moc na práci. Občas jsem se sice pokusil vytvořit něco v kuchyni. Ale po osmém neúspěšném pokusu jsem se rozhodl, že nebudu zbytečně ohrožovat své sousedy. Jestli jsem v něčem neschopný, je to vaření. Takže zpět k pizze. Ale pobyt doma měl i svoje klady. Zvládl jsem se trochu zabydlet, konstatovat že můj obývák patří do kuřácké zóny a rozbít dveře do koupelny. 

 

 

Pondělí 18.11. 2013

 

  Seděl jsem u našeho oblíbeného stolu a čekal na kluky. Před dvaceti minutami mi psali, že sem mám zajít. Zapálil jsem si a než jsem se nadál, na stole stála točená třináctka. Asi za pět minut dorazil vousáč. „Zdar.“ Práskl sebou na židli naproti mně. „Čau.“ Kývl jsem a poslal mu cigára po stole. „Dík. Jak je? Co víkend?“ Mávl na obsluhu a zapálil si. „Nic moc. Bylo mi nějak šoufl. Co u tebe?“ Típl jsem nedopalek. „Hele na hovno. Mladá mi oznámila, že jede s rodinou na hory a vůbec sem jí neviděl. A zkurvenej intr už mi taky leze na nervy.“ Tvářil se nasraně. „Hm. Máš bydlet na privátě. Kde máš zbytek?“ Zeptal jsem se naprosto nezaujatě. Ale opak byl pravdou. V hloubi duše jsem se neuvěřitelně bavil. „Petr s Jirkou zůstali na intru a Honza je nemocnej, tenhle tejden tu nebude.“ Jen jsem kývl. Pak jsme ještě nějakou dobu řešili školu. Ukazoval jsem mu pár svých starších prací, co jsem měl vyfocené v mobilu, a bylo mi řečeno, že k nim bych udělal talentovky v klidu. Ještě toho trochu. Před devátou jsme vypadli z hospody a já ho šel ze solidarity doprovodit k intru. Cestou zpět jsem si dal ještě brčko, takže když jsem došel domu, bylo skoro deset. Natáhl jsem se k televizi a někdy k ránu konečně usnul.

 

 

Úterý 19.11. 2013

 

Ráno jsem si udělal menší výlet do Prahy. Nákupka, army shop a bubble tea s partou z gymplu. Asi v pět jsem vyrazil zpět do Turnova. Cestou po dálnici mě zastavili policisté. V kufru jsem měl něco okolo dvaceti gramů, ale o tom neměli ani tušení. Jako vždy. Papíry od auta v pořádku, řidičák v pořádku. Nic mi nebránilo pokračovat cestě. Trochu jsem pospíchal. Chtěl jsem ještě chytit Vika a spol. v parku. Když jsem byl asi pět kilometrů od Turnova, přišla mi sms od Viktora: „Od sedmi budu na Lavičce.“ Neobtěžoval jsem se odpovídat, jen sem přidupl plyn k podlaze. Motor se dravě rozvrčel a než sem se nadál, byl jsem ve městě. Zaparkoval jsem před domem a vyrazil pěšky do parku. Viktor seděl na té nejzastrčenější lavičce v celém parku a kouřil. „Čau.“ Zvedl jsem ruku na pozdrav. „Zdar.“ Vyndal jsem z kapsy nářadíčko a začal balit. „Kde máš kluky?“ Zeptal jsem se, když mi konečně došlo, že je tam zas sám. „Jsou na intru. Maj toho prej moc. Tsss.“ Zavrtěl nechápavě hlavou. „Stane se.“ Dobalil jsem brko a labužnicky ho zapálil. „Pošli.“ Vik natáhl ruku mým směrem. „Hm?“ Podal jsem mu to. „Seš nějakej chcíplej.“ Vousáč jen zatřásl hlavou. „Štve mě, že jí musim pořád lhát. Ale kdyby věděla, co dělám po večerech, asi by mě přerazila.“ Ušklíbl se, vstal z lavičky a ještě párkrát si potáhl. „Ty nikoho nemáš?“ Podal mi to zpět. „Já..Ne.. Nikoho nemám. Asi nejsem stavěnej na vztahy.“ Vykoktal sem. „Hm, chápu. Půjdem?“ „Hm.“ Vydali jsme se šouravou chůzí k intru. Asi sto metrů od baráku Vik znovu promluvil „Tenhle tejden stojí celej za hovno.“ Ušklíbl jsem se. „To teda. Šel bych se mrtě vožrat.“ „Zítra v šest u Jindřicha?“ Nadhodil o trochu veseleji. „Fajn. Hele já mizím. Připrav se na panáky.“ Zašklebil se a zmizel ve dveřích intru. Já si zapálil cigaretu a svižnou chůzí se vracel domů.

 

 

Středa 20.11. 2013

 

Seděl jsem v hospodě a zíral na plný půllitr. Hlavou se mi honily desítky otázek a situace se mi začínala vymykat z rukou. Horší byl ale fakt, že mi to absolutně nevadilo. „Hoj.“ Vikův hlas mě vytrhl z přemýšlení. „Zdarec.“ Myšlenky byly rázem v tahu. V hospodě bylo všeho všudy asi deset lidí a docela klid. Viktor si objednal pivko a hlasitě si zívnul. „Nikdy bych nevěřil, že se budu v tý škole až takhle nudit.“ Usmál jsem se. „Zřejmě si ještě nebyl na pořádně nudný škole.“ Vousáč se zašklebil. „Myslíš?“ „Vim.“ Udělal jsem sebevražedný gesto. Dopíjeli jsme šesté pivo a přišli panáky. Jeden, druhý, třetí a pak jsem je přestal počítat. Konverzace se od školy otočila k chlastu, ženskejm a zpět k chlastu. Když sem zběžně koukl na hodinky, byla skoro půlnoc. „Hele v kolik máš bejt vlastně na intru?“ Vik jen mávl rukou. „Jsem dospělej ne? Odhlásil jsem se při odchodu. V tomhle stavu bych se tam stejně nemohl vrátit.“ Řekl a dopil zbytek piva. „Taky pravda. To chceš chlastat až do rána?“ Přikývl. „Přesuneme se ke mně. Mám plnou lednici piva a stejnak budeš muset někde přespat ne?“ Odpovědí mi bylo strohé: „Fajn.“ Vyplazili jsme se z hospody a  šněrovali chodníky až k mému baráku. Následovalo šplhání do páého patra a konečně dveře od bytu. Pomalu mě ten nefunkční výtah začínal štvát. Usadil jsem Viktora na rozložený gauč, donesl pivo a cestou jsem taktně schoval několik osobních věcí. Přeci jen nemusí vědět všechno. Pak jsme střídavě hráli need for speed a nějakou střílečku na PlayStationu. Někdy ve tři ráno jsme se rozhodli jít spát. Ustlal jsem mu na gauči a lehl si na zem vedle. Podlaha je nejlepší postel, člověk nemá šanci z ní spadnout.

 

 

Čtvrtek 21.11. 2013 

 

Když jsem se vzbudil, byl Viktor pryč a na stole ležel dopis:

„Musel jsem do školy, dík za večer. Dnes tě zvu. Zas v šest. Zdar.“

Usmíval jsem se jak sluníčko a to i přes to že mě hlava bolela jako střep. Došlo mi to, až když sem vlezl do koupelny a viděl se v zrcadle. Málem sem si vrazil facku. Připadal jsem si jak stoprocentní vůl, ale rozhodl jsem se tento problém, stejně jako všechny ostatní, odložit na neurčito. Vyhovovalo mi mít kamarády. Dal jsem si vydatnou sprchu a opravil vlasy. Žaludek jako by křičel hlady, oči mě nehezky pálily a sotva jsem držel rovnováhu. Když sem se konečně doplazil k lednici, zjistil jsem, že je pořád prázdná. Tedy prázdná. Ona byla plná. Piva. Oklepal jsem se jako bych viděl solifugu a praštil sebou na gauč. Znovu jsem propadl spánku. Probudil mě zvonek. „Do hajzlu.“ Procedil jsem mezi zuby. Natáhl jsem na sebe kalhoty, mikinu a nezapomněl si nandat kapuci. Člověk za dveřmi byl zřejmě hodně netrpělivý, protože zvonil, jako kdyby hořelo. „Už du prosimtě!“ Křikl jsem z kuchyně. Doplazil jsem se ke dveřím a kukátkem jsem zahlédl Viktora. Aspoň že tak. Otevřel jsem dveře. „Ty žiješ?“ Stál ve dveřích s širokým úsměvem a flaškou vodky v ruce. Ani jsem ho nepozdravil. „Zas vodka?“ Ušklíbl jsem se. „Pojď dál. Já dnes nikam nejdu.“ Odplazil jsem se zpátky do obýváku a otevřel okno. Sedl jsem si na zem vedle gauče, opřel se o něj zády a zapálil si. „Tady to vypadá.“ Viktor se posadil na gauč a taky si zapálil. „Vem si pivo.“ Řekl sem zmoženě. Poslušně vstal a vrátil se se dvěma lahváčema. „Taky vypadáš, že ho potřebuješ.“ Ušklíbl se. Tiše sem zavrčel. „Takhle vypadám, protože ty si to potřeboval včera.“ Viktor se jen zasmál a natáhl se na gauč. „Dáme NFS?“ Zeptal se po chvilce. „Dneska bych zůstal jen u toho pití.“ Vyškrábal jsem na gauč vedle něj a hodil si nohy na konferenční stolek. 

 

„Seš odhlášenej z intru?“ Vik se vrátil z kuchyně s dalšíma pivama. „Neasi, je půl druhý ráno. Tak nějak sem s tim počítal. A na intru už mám sbaleno. Zejtra jedu domu. Vlastně dneska.“ Ušklíbl se. „Proč si připadám jak tvoje děvka?“ Řekl jsem jízlivě a natáhl se po flašce vodky. „To byla řečnická otázka.“ Dodal jsem rychle, když sem zaregistroval jeho výraz. Pro jistotu nic neřekl. Já mezitím dopil zbytek vodky a s obrovskou námahou jsem vstal z gauče. Viktor se tam zůstal válet. „Počkej tady. Někde by tam měla bejt eště jedna.“ Zapotácel jsem se a podél zdi se doplazil do předsíně. Cestou jsem uslyšel to známe „Vzzzzmmm..“ jak Viktor zapnul NFS. Je jako malý dítě. Ožralý malý dítě. Chvilku jsem se hrabal v baťohu až se konečně narazil na chladné sklo. Opatrně jsem vstal a klopýtal zpět na gauč. „Tady je holčička.“ Pronesl Vik, když jsem mu podal amundsenku těsně před svým pádem na gauč. Bez váhání jí otevřel a napil se. „Píše.“ Vrátil mi flašku. Překvapivě byla ještě skoro plná. „Aby ne. Je moje.“

 

„To není možný. Nemůžeš vyhrát patnáctkrát po sobě!“ Viktor už se hezkých pár desítek minut vztekal. „Asi nejsem tak na sračky!“ Smál jsem se jak malej kluk a vesele sem máchal konzolí. „Tohle není fér.“ Začal trucovat. „Chci odvetu!“ „Chtít můžeš.“ Smál jsem se dál. „Dělej zmetku.“ Praštil mě polštářem po hlavě. „To si vypiješ, počkej!“ Vrátil jsem mu to, trochu tvrdším polštářem. „Jaaauu. Hajzle.“ Chytl se za nos a předstíral zranění. Trochu mu to kazil fakt, že se celou dobu neuvěřitelně chechtal. Když jsem se pak pokusil vstát, srazil mě zpět a chytl mě pod krkem. Zareagoval jsem přesně tak, jak jsem neměl. Opřel jsem se proti němu a praštil s ním o rozložený gauč. On mě ale nepustil, jak jsem původně předpokládal a tak jsem zůstal ležet na něm. Naše pohledy se poprvé za ty necelé dva týdny setkaly. Znovu ty jeho oči. Čas jako by se najednou zastavil. A pak to přišlo. Opřel jsem se rukou vedle jeho hlavy a políbil ho…. Neuhnul, nepraštil mě, ani se mě nepokusil jinak zastavit. V ničem. A tak se stalo, že během několika minut přišel o většinu oblečení. Prostě průser. Byla to dlouhá noc. Skvělá noc. Bez ohledu na to jak rychle jsem během ní vystřízlivěl. Bohužel, nebo možná naštěstí, se mi nepodařilo usnout. Na rozdíl od něj. Ležel na boku vedle mě s rukou kolem mého pasu a spal jak nemluvně. Kolem páté ráno jsem opatrně vyklouzl z jeho objetí, posbíral nejnutnější a vypadl z bytu. Jak řikám celý život, alkohol je metla lidstva a guma na lži. Tu noc jsem poprvé za svůj pobyt v Turnově odhalil část sebe a velice dobře jsem si uvědomoval možné následky. Respektive to, že to jednou bude muset skončit.

 

 

Pátek 22.11. 2013 7:00

 

„Musel jsem si trochu vyčistit hlavu. Nebudu se omlouvat, protože ničeho nelituju. Klíče mi hoď do schránky. Ještě se uvidíme. RW.“

Čtyři hodiny jsem křižoval okolí. Výjimečně pěšky. V hlavě jsem měl jako kdyby prázdno a před očima útržky uplynulé noci. Měl jsem na sebe vztek. Tímhle jsem zřejmě zkazil všechnu svou práci. A k tomu ten zbytkáč. Prostě ráno za všechny prachy. 

 

Procházela jsem se po ránu venku a pokuřovala, když mi přišla zpráva od Viktora. Na něj až nezvykle brzy.SMS: Viktor: Ahoj zlato. Je mi hrozně. Mám průšvih. Vyřešíme to dnes osobně. Promiň. Těšim se na tebe.Za normálních okolností bych byla ve stresu. Za normálních okolností… 

 

Když sem se vrátil, domů Vik už byl dávno pryč. Klíče jsem vyndal se schránky pomocí šperháku a schody do pátého patra jako by neexistovaly. Vešel jsem do prázdného bytu a začal sbírat prázdné láhve. Měl jsem ještě asi 3 hodiny do odjezdu. Po úklidu následovala sprcha, pokus o rozmasírování bolavých svalů na krku a pak celkové zlidštění mého zevnějšku. Ne, že by to nějak pomohlo. Snědl jsem část z ranního nákupu, který jsem uskutečnil v rámci čištění mozku. Nákup sice nepomohl, ale jídlo trochu ano. Pak už byl skoro čas vydat se na cestu. Oblékl jsem se, nasadil kapuci a za chvíli už jsem seděl v autě. Když jsem dorazil na nádraží, zahlédl jsem Viktora s Jirkou stojící na autobusové zastávce. Zastavil jsem před nimi a stáhl okénko. „Jede někdo do Prahy?“ Jirka zavrtěl hlavou a podíval se na Viktora. Ten stál jak přikovaný a nevěřícně na mě zíral. „Halo?“ Mávl jsem rukou, jestli vnímá. Po chvíli nechal tupého zírání, hodil si bágl do kufru a sedl si vedle mě. „Pěkný auto.“ Vypadlo z něj za pár minut. „Díky.“ Bylo to to jediné, co řekl za půl hodiny jízdy. Já radši směřoval své soustředění na rádio beat, které jako jedené trochu uvolňovalo atmosféru. Když jsme se přibližovali k Praze, Viktor z ničeho nic ztlumil rádio a chystal se promluvit. „Já . . .“ „Mlč!“ . Zabralo to. Zmlknul. Zhluboka jsem se nadechl. „To, co jsem napsal, platí. Ničeho nelituju.“ Zaryl jsem prsty do volantu. On promluvil kupodivu úplně normálně. „Nechápu tě.“ „Cože?“ Cukl jsem sebou. „Nechápu tě.“ Byl otočený k oknu a dělal, že se na mě nedívá. „Proč mě nechápeš?“ Tentokrát znejistěl on. „Na tvým místě bych se tu už nikdy neukázal.“ „Nemám důvod." Odmlčel jsem. "Jak jsem již řekl.“ Viktor jen zavrtěl hlavou. „Kde chceš vysadit?“ „Čerňák, Palmovka, Žižkov. Někde tam.“ Chvilku jsem přemýšlel. „Jedu na Florenc. Kam na Žižkov potřebuješ?“ „S tim si nedělej hlavu, někde mě vyhoď.“ Mávl nad tím rukou. „Když už tady sedíš.“ „Dobře, tak mě hoď na Vápenku.“ Přikývl jsem. Zastavil jsem před šedou budovou gymnázia. „Sem chodí mladá?“ „Jo.“ Zhluboka jsem se nadechl a chtěl jsem něco říct, ale přeběhl mě. „Díky.“ „Není zač.“ Pak bylo chvilku ticho. „Třeba se ještě potkáme.“ Musel jsem se znovu zhluboka nadechnout abych nevybouchl smíchy.  „Ty hodláš teď utéct? Po tom co si řekl, že ničeho nelituješ?“ „Nikam neutíkám.“ Přerušil jsem ho. Chvilku bylo ticho. „Měl bych jít, promiň.“ Ještě než otevřel dveře, zlehka se dotkl mé ruky na řadící páce. „Počkej.“ „Hm?“ Viktor se na mě otočil. „Máš v kufru bágl.“ „No jo vlastně. Dík.“ Pak bouchly dveře. Ještě než jsem dojel na konec ulice, ozval se můj sonny ericsson. SMS: Viktor: Opovaž se se někam vypařit. V neděli jdeme na pivo. Poprvé za domu co ho znám jsem mu odepsal: Tohle si říká o panáka.

 

Seděla jsem v autě a snažila se rozčesat si vlasy. Tužka, řasenka, úsměv. Jde se. Vystoupila jsem, zamkla auto a vyrazila pěšky ke škole. Cestou jsem si zapálila camleku a trochu se courala. Měla jsem ještě asi deset minut čas. Když jsem dorazila, ke škole stála tam celá moje stará parta. Rusák, Američanka, Slovák a spousta dalších lidí. A samozřejmě i Viktor. Jak jsem se přibližovala, úsměv na tváři mých přátel se rozšiřoval a Viktor blednul. Stála jsem asi půl metru od něj a usmívala se. „Co-to-má-bejt?“ Vykoktal vousáč, chytl mě za mikinu a odvlekl mě stranou. „Ahoj miláčku.“ Stoupla jsem si na špičky a políbila ho na čelo. Pravda dalo to práci. „Jak si mohla. Moment.. Jak jsem..?“ Byl v obličeji úplně bílý a postupně začínal rudnou. „Ty smsky.“ Řekl najednou a chytl se za ústa. Já stála proti němu a usmívala jsem se od ucha k uchu.

 

„Tak co to bylo za průšvih?“ Seděli jsme zase v mém černém Volvu a mířili na Petřiny. Viktor koukal nepřítomně na silnici před sebe. Po chvilce se konečně odhodlal mluvit. „Řekni. Jak tě to napadlo?“ Pár vteřin jsem přemýšlela. „Chtěla jsem si trochu zahrát. Ze začátku to byl jenom takovej žertík. Jenže pak přišel Honza a nepoznal mě, ani když se mnou mluvil. Když sem pak byla s váma všema, stejně nikomu nic nedošlo. Původně jsem si myslela, že to bylo tim pivem a tak a ono ne. Mimochodem strašně jsem se nasmála, když si mi posílal ty smsky z hospody a já je pak večer doma četla.“ Ušklíbla jsem se. „Napadlo mě to asi týden před odjezdem, tak jsem zapracovala na facebooku, koupila si novou si kartu a našla doma starej telefon. Popravdě řečeno, netušila jsem, jak to dopadne, a tohle jsem absolutně neplánovala. Chtěla jsem vás jen chvilku sledovat, řekněme přirozeně.“ Promnula jsem si bolavý krk. Viktor něco zamručel. „Můžu se na něco zeptat?“ „Na co?“ Tvářil se čím dál, tim naštvaněji a já se mu absolutně nedivila. „Jak to že sis ničeho nevšiml?“ Viktor se podrbal ve vousech. „Popravdě řečeno, měla jsi celou dobu kapuci, nový vlasy, ještě přes oči, modrý čočky a klučičí oblečení. A netušim, co si udělala s prsama.“ Zašklebil se. „Kouzlo.“ Odpověděla jsem s úsměvem. „Jsi naštvanej?“ „Ani ne, spíš je mi trochu trapně.“ Řekl a smutně se pousmál. „Ani se ti nedivim. Ale aspoň se mnou nemusíš řešit ten svůj průšvih.“

 

________________________________________________________________

 

Poznámka autora: Příběh i postavy jsou smyšlené.

Pozadí děje je až na několik úprav reálné.