Fortress and suffering 0.5
Ležel sem na posteli a probodával nádhernou stropní klenbu pohledem. Vír myšlenek se ne a ne zastavit. Už to bude šest hodin, co jsem tu jebku zamkl v L3 a já pořád nevím co s ní. Jestli dokázala hacknout naše zabezpečení, asi nebude úplně hloupá. Vlastně vůbec. Do psí prdele! Moje zabezpečení! O to větší potupa. Tohle nesmí nikdy nikdo zjistit. Měl bych ji zastřelit. Proč vlastně ne? Nebyla by první a nejspíš ani poslední.
„Zkurvená píča!“ vztekle jsem vyskočil z postele. Už několik hodin jsem nedal hlášení. O tom, že jsem uvnitř ví, ale nehlásil jsem se na věži už víc než dvacet hodin. To by mohl být problém. Když sem někdo pošle hlídku z věže, jsem mrtvej.
Doplazil jsem se do kanclu, čipem otevřel dveře a následně i počítač. Pár let zpátky jsem napsal suprovej program, kterej používá kromě nás ještě několik desítek firem ve městě. Pomocí čipu, karty a otisku prstu jsem se přihlásil do Interfaceu. Na monitoru naběhlo krásně šedočerné menu. Nechal jsem si vyjet seznam úloh. Bez ohledu na kód úlohy jsem všechno označil jako splněné. Vždycky se najde nějakej idiot, co se mi snaží lézt do prdele a dělá práci za mě. Pár stovek měsíčně navíc dneska potřebuje každý. Kromě vedení sektorů. Odhlášení, vypnutí mašiny a už sem opouštěl kancl. Bohužel se můj bleskový únik nějak nepodařil. Když sem chtěl chytit za kliku, dveře se náhle otevřely.
„Kampak?“ Malá štíhlá brunetka si posunula elegantní brýle po nose a podívala se na mě přes jejich horní okraj.
„Zpátky do práce,“ odpověděl jsem chladně.
„Ale no ták, Šuro. Přece bys jen tak neutekl.“
Chtěl sem ji zarazit, ale u ní to jednoduše nejde.
„Musim...“
Nenechala mě domluvit: „Snad se mě nebojíš?“
Sama se zasmála vlastnímu vtipu. Upřímně, po těch pár nocích se jí asi fakt trochu bojím.
„Určitě, takže teď odejdu,“ usmál jsem se, ale to pořád nebylo dost přesvědčivé. Pokusil jsem se projít kolem ní. Zarazila mi cestu štíhlou nohou opřenou o zeď snad deseticentimetrovým podpatkem. Krátká společenská sukně se jí vyhrnula až... No prostě dost vysoko. Během vteřiny jsem jí přirazil obličejem ke zdi a ruku jí strčil pod kalhotky. Druhá zůstala pod krkem.
„Alexeji!“ vykřikla. Nevím, jestli překvapením nebo leknutím. Sklonil jsem hlavu k jejímu uchu.
„Nech toho,“ řekl jsem naprosto chladně, vytáhl jsem ruku zpod sukně a klidným krokem opustil chodbu. Tohle vidět někdo z vedení, ani by se neobtěžovali nás stavět ke zdi, jednoduše by nás zastřelili na místě.