Fortress and suffering 0.1
Řetěz zachrastil a začal se pomalu napínat. Zesláblá dívka se přes svou vyčerpanost a četná zranění konečně pevně zapřela o zeď. Zhluboka se nadechla a škubla řetězem. Ten se ani nepohnul. Zkoušela to znovu a znovu. Stále bez výsledku. Několik desítek minut lomcovala železným okem zabetonovaným do zdi. To se však ne a ne pohnout. Mezi prkny zakrývajícími okno místy prosvítala noční obloha. Řetěz se v šeru sklepa zaleskl a zachrastil jak se dívka snažila doplazit k oknu. V tu chvíli se z chodby ozval dusot bot. Pak se dveře otevřely. Dva mladíci v tmavém oblečení se potěšeně ušklíbli. Dívka se přimáčkla ke zdi pod oknem a roztřásla se strachem.
"Myslíš, že na to šéf nepříjde?" zeptal se jeden z chlapců.
"Prosim tě, podívej se na ni," jenom si odplivnul druhý.
Došel jsem k dívce, chytl ji za vlasy a otočil tváří k sobě: "Dyť je zřízená, že si toho nevšimne ani ona sama." Usmál jsem se a pustil vlasy. Ozvala se rána, jak lebka narazila na podlahu.
"Něco ti upadlo," řekl blonďák, stále stojící opodál, a zatočil klíčemi v ruce. O pár vteřin později už odemykal okovy kolem dívčiných nohou. Já zatím chodil kolem těla sem a tam.
"Tentokrát ani není tak šeredná," konstatoval jsem po chvilce a sklonil se k jejímu obličeji. Šéf měl v poslední době čim dál, tím horší vkus. Pokoušel jsem si vybavit jak asi mohla vypadat před měsícem když ji sem údajně šéf nechal přivézt. Totiž kdy ji nechal unést. Robert konečně odemkl okovy a vstal.
"Pomůžeš mi s ní?" podíval se na mě.
Jen jsem zavrtěl hlavou: "Chceš ji píchat? Tak si ji odnes!"
Vytáhl jsem cigaretu z krabičky a zapálil si. Chvilku jsem sledoval jak mladší kolega zápolí s dívčiným tělem. Ta se, zřejmě vyčerpáním, už ani nebránila. Po chvilce už jsem to nevydržel. Odhodil jsem nedopalek a vztekle ho zašlápl do země.
"Uhni idiote," odstrčil jsem ho a dívku si jedním plynulým pohybem hodil přes rameno. Než stačil ten dement cokoli podotknout, zmizel jsem i s dívkou v chodbě a zamířil ke sprchám. Totiž k něčemu, co mělo sprchy připomínat.
Při vstupu jsem otočil vypínačem, staré zářivky se rozblikaly a několik z nich se dokonce i rozsvítilo. Přede mnou se rozkládala několik metrů široká vydlaždičkovaná místnost. Opravdu to připomínalo sprchy. Jenom ty sprchy tu chyběly.
"Vystupovat," řekl jsem rutinně a dívka s lehkým žuchnutím dopadla na dlaždičky. Automaticky jsem sáhl po hadici a otočil kohoutkem. To už stál Robert vedle mě.
"Na co čekáš? Támhle je ta houba," zpražil jsem ho pohledem. Že já se vždycky do něčeho podobnýho namočím. Jestli nás tu šéf chytí, jdeme oba ke zdi.
Uvažoval jsem proč tuhle práci vlastně dělám a jestli se to dá vůbec považovat za práci, a zároveň sledoval jak silná vrstva špíny a zaschlé krve pomalu opouští dívčino tělo a odhaluje tak několik desítek modřin. Nezávidím těm holkám. A vlastně ani sobě. Prvních několik týdnů ve tvrzi jsem celé noci přemýšlel jak odsud děvčata dostat pryč. Pak to najednou samo od sebe přešlo. Nejsem hrdina. To opravdu ne. Jsem jako všichni ostatní tady. Vypnul jsem vodu a kývl na Roba. Odnesli jsme dívku kus stranou a položili ji na něco mezi stolem a postelí. Původně to byla snad lavice ze sauny. Asi si umíte představit, na co všechno se to používá teď.
Pak to přišlo. Rob jí chytl pod krkem a dost nevybíravým způsobem jí ho narval do krku. Já se staral o uzel na zápěstích a nijak zvlášť jsem si ho nevšímal. Když jsem se ujistil, že má ruce svázané dostatečně pevně, otočil jsem se, takzvaně, na podpatku a bez otálení odtamtud vypadl. Jsou věci, který jsou na hraní, a pak jsou věci, který jsou na hraní jenom pro jednoho. A koukat se na to rozhodně nechci. Sedl jsem si na schody vedoucí do sklepa a zapálil si. Letmý pohled na hodinky mi prozradil, že je skoro půl třetí ráno. Tak akorát čas na to si dát pivko a jít spát. Ne, já tady jak trotl budu hlídat aby si to pískle mohlo zašukat. Tomu se říká přátelská výpomoc.